Od 9. března 1959, kdy módní panenka Barbie spatřila světlo světa na veletrhu hraček v New Yorku, dělí se lidstvo na příznivce a odpůrce této blonďaté postavičky. Přes svou normálnost a vlídnost, přes svou nenucenost a neokázalost, přes mírumilovnost a přívětivost vyvolává 29 cm velká vinylová panenka neustálé spory.
Feministky a kritičtí pedagogové spatřují v této módní panence nesamostatnou a povrchní ženu, jejíž život je určován spotřebou a která je posedlá starostí o vlastní štíhlost. Naopak prodejci a přátelsky naklonění pedagogové soudí, že panenka pomáhá dívkám vyzkoušet si nové způsoby chování, pozvolna vrůstat do dospělosti a při hraní důvěrně poznávat svět. Nejslavnější panenka na světě je zároveň vzor a varování.
Kreslená figurka z "Bild-Zeitung", kterou si americká podnikatelka Ruth Handlerová zvolila za vzor panenky Barbie, pojmenované po její dceři Barbaře, měla všechny vlastnosti, které později přinesly Barbie slávu i opovržení: byla to plavovlasá kráska s tupým nosíkem, intelektuálně ne vždycky na výši, zato vždy držící krok s módou.
Obdobně jako kreslená Lilli i Barbie zcela nepokrytě staví na obdiv své dlouhonohé půvaby a míry, o nichž se většině žen jen sní. Obě zaujaly místo amerických pin-up girls v době, kdy se po dlouhé válce začal vracet blahobyt a lidé nově objevovali krásu. Byli svobodní a měli rádi bezstarostný život, jehož přitažlivost stále více čerpala z ženských půvabů. Po šedém poválečném odříkání toužili lidé po barevnosti. Mladé ženy chtěly být letuškami na nových mezinárodních leteckých spojích, aby ukojily touhu po světoběžnictví a eleganci. Barbie přišla právě včas. Neptá se totiž, co je dobré nebo pravdivé, klade jen tu až příliš ženskou otázku: Jsem krásná?
Jak moc si zakládá na kráse, poznáme podle té spousty účesů, kelímků s líčidly, kabelek, slunečních brýlí a šátků, které jsou jí k službám a rodičům ke koupi. Ale ty obrovské náklady se nemusí nezbytně projevit na kráse. Barbie byla vždycky jen tak krásná, jako jsou krásné v plastu vyvedené nohy Esther Williamsové, ňadra Giny Lollobrigidy či ústa Brigitte Bardotové. Barbie si chtěla uchovat krásu tím, že se vždy přizpůsobovala době. V šedesátých letech byly vzorem Audrey Hepburnová a Jane Fondová, později pak Cher a Farah Fawcettová. Barbie oblékali Givenchy a Dior, později si zakoketovala s nadšenci Flower-Power a s disco módou.
Do každého trendu se vrhla naplno a zdálo se jí, že umění i společnost jí dávají za pravdu: v šedesátých letech začali lidé nahlížet na svět trochu jinak. Přišla barevná televize, pop art a op art učinily z obyčejnosti umění, společnost se začala zbavovat tradičních hodnot. To všechno Barbie pomohlo, nebyla by se totiž proslavila, kdyby se lidé nenaučili oceňovat velkorysou krásu a barevný umělohmotný svět. Barbie byla dokonce zcela neuvěřitelně přizpůsobivá: zadala si totiž i s punky, takže dokonce představovala i hnutí programově zaměřené proti kráse.
Ovšem pro Barbie a její tvůrce byl od samého počátku obchod důležitější než krása. Už "Barbie č.1", dnes čtyřicetiletá a sběrateli oceňovaná na 10.000 US dolarů, s tmavými očními stíny, slunečními brýlemi a proužkovanými plavkami původně prodávaná za tři dolary, měla ve svém šatníku 21 kusů oblečení. Potřebuje žena pro svou krásu 21 kusů oděvů? Patrně nikoliv.
Barbie patří, a to její odpůrci přehlédli, do tradice oblékacích panenek, které od konce sedmnáctého století dívenky oblékaly do kamizol a klobouků, kožichů a čepců, spodniček a zimního oblečení. Hraní úloh, které sloužilo výchově měšťanských dcer, se s Barbie osamostatnilo: panenka si libuje v takové spoustě šatů a úloh, že by mohla snadno vyvolat u děvčat krizi identity.
Barbie od počátku usnadnila svým odpůrcům, aby stavěli rovnítko mezi její posedlost krásou a nevalnou intelektuální pověst. Bez zábran pronášela věty jako "Nenávidím matematiku", až došlo na protesty Amerického sdružení matematiků. Teď říká nezávazné věty jako "Jím ráda zmrzlinu" nebo "Mám ráda Kena", ty ovšem její intelektuální pověsti nijak nepomohou.
Obránci Barbie namítají, že Barbie nezakrněla a že se z ní nestala nesamostatná naivka. Vždyť měla i spousty povolání: byla už zdravotní sestrou, lékařkou, baletkou, módní návrhářkou, sjezdařkou, pilotkou, byla členkou hasičského sboru, prodavačkou a hráčkou baseballu. Byla dokonce kosmonautkou dřív, než Neil Armstrong vystoupil na Měsíc. Filozofkou ještě nebyla. Ale což musí být mladá žena filozofkou? Děti by řekly: ne. Jejich touha po této převážně blonďaté panence byla na celém světě uspokojena už více než miliardkrát. A tak normativní síla spotřeby více než miliardkrát vyřadila výhrady pedagogů.
